Aby každý mohl zestárnout důstojně

Do Prahy jsem přijel v roce 1992 vybaven pouze jedinou instrukcí Lady Sue Ryder - promluv si s veterány II. světové války a zjisti, co potřebují. Nemluvil jsem česky a Sue Ryder mě neplatila, takže jsem nejdříve musel najít v Čechách anglicky mluvící lidi…

Dnes už bych neměl tu kuráž něco takového zopakovat! Ve věku 22 let jsem měl dojem, že zvládnu cokoliv, a tak mi nepřišlo divné si vyžádat audienci u ministra zdravotnictví či první dámy Olgy Havlové. Ovšem v těch prvních letech po revoluci byla jiná doba, kdy vládl smysl pro společnost a každý se snažil dělat věci tak, jak nejlépe mohl.
Po krátké době mi bylo jasné, že senioři trpící nevyléčitelnými nemocemi jsou spíše uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli. Velmi osamělý a nepříjemný způsob umírání. A tak mě Lady Ryder požádala, abych našel nějakou budovu – nejlépe nějakou historickou v centru města, kterou by mohla zaštítit. V té době se mi rozrostl okruh přátel, kteří byli ochotni pomoci: britské válečné vdovy, mnozí členové církve, ať už mladí či staří, Češi i cizinci. Daniela a Markéta Novákovy, Pavla Smetanová a Pavel Trefný byli stejní blázni jako já. Roky jsme bojovali, abychom získali nějaké prostředky. 

Nakonec jsme našli Michelský dvůr na Praze 4 a starosta souhlasil se symbolickým nájemným a proměnou na domov pro seniory. Chtěli jsme vytvořit nejen domov hospicového typu, ale také místo, kam by mohla přicházet veřejnost, aby se klienti cítili zařazeni do společnosti.

Prahu jsem opustil a ke své rodině jsem se vrátil ještě dřív, než byl Sue Ryder otevřen. Když se ohlížím zpět, říkám si, že jsem byl šílenec, ale naštěstí jsem našel další šílence a z toho vzniklo něco užitečného. Myslím, že to mnoho lidi vyčerpalo, ale také jsme se společně hodně nasmáli a pivo bylo tenkrát opravdu levné, takže na konci těžkého dne jsme dostali svoji odměnu.

Chtěl bych vyjádřit úctu a obdiv všem zaměstnancům, dárcům a podporovatelům, díky jimž se toto úžasné dílo povedlo a daří se ho rozvíjet. Bravo!!

S láskou, Tomíček
(Tom Noel, anglický dobrovolník od Lady Sue Ryder)

V červnu jsem byla na fundraisingové konferenci a od té doby jsem přemýšlela, jestli jít do narozeninové výzvy. Nebude to naprostý propadák? Pošle někdo něco? Budou mě potom všem mít lidi vůbec ještě rádi?! Nakonec jsem se rozhodla to zkusit. Nejvíc kvůli tomu, že většina lidí teoreticky nemá nic proti darování části svých peněz na charitu. Ale prakticky to tolik nedělá, protože to jde udělat kdykoliv, že jo, takže se to jednoduše odkládá na neurčito. A tak je potřeba vytvářet impulsy, nejlépe časově omezené. A narozeniny má člověk jen jeden den.

Nakonec se pro Sue Ryder podařilo vybrat přes 11 tisíc korun. Tohle byla moje úplně první fundraisingová aktivita v životě. Svoji výzvu jsem zveřejnila na Facebooku, asi 10 min po zveřejnění výzvy mi volali ze Sue Ryder, že mi děkují a přejí vše nejlepší. Vy jste začali na post reagovat a posílat peníze a během dvou hodin se vybralo víc jak 5 tisíc korun! Můj cíl. Překvapilo mě, že mě to vlastně baví a na svou výzvu jsem začala být tak trochu hrdá!

Myslím si, že byste do toho na své narozeniny nebo třeba na GivingTuesday CZ taky měli jít. Spousta neziskovek v Česku dělá fakt parádní práci a individuální dárcovství je pro ně důležité, nejenom kvůli financím, ale i kvůli počtu podporovatelů. Na Darujme.cz vše naklikáte za pár minut. A být fundraiserem na jeden den je super zážitek!

Markéta Šetinová, dárkyně

"Chtěl bych Vám moc poděkovat za péči o moji maminku, za to, že v Sue Ryder mohla prožít své poslední roky a dny. Zažil jsem už několik odcházení svých blízkých a odchod mojí maminky byl rozhodně ten nejlepší. Vím, že nebyla jednoduchý klient, o to víc si vážím Vašeho přístupu.

Snad se na mě nebudete zlobit za trochu patosu. Jako společnost neumíme pracovat se stářím, s nemohoucností a smrtí.
Lidé, o které se staráte, mají bohatou minulost, slabou přítomnost a jejich budoucnost závisí na jejich víře. Vy a Vaše práce však budoucnost má, ukazuje cestu a dáváte nám všem naději."

Moc Vám za to děkuji, 

Luboš Horák, syn paní Zdeňky

V osobním životě se mi dařilo velmi dobře, byla jsem šťastná a nic mi nechybělo – zdálo se mi, že bych tu svoji šťastnou hvězdu měla nějak splatit, být užitečná a potřebná ještě pro někoho jiného kromě své rodiny. Pročítala jsem webové stránky domovů pro seniory a doufala, že mi mé rozhodování usnadní. Budu schopná tuto práci zvládnout? Časově, organizačně, a v neposlední řadě psychicky? Našla jsem Sue Ryder.

Výsledek předčil mé očekávání – dnes vím, že čím víc úkolů je přede mnou, tím víc toho zvládnu. Dokážu si zorganizovat svůj život tak, že mám čas na rodinu, na práci, i na zábavu v podobě dobrovolnictví v Sue Ryder. Vrací se mi to i z druhé strany – jsem-li nadšená do dobrovolnických výzev, o to víc a s větší chutí si užívám rodiny i práce. Ten pocit je navíc osvobozující - vnímám život s větším nadhledem a neberu se tak vážně…

Jana Dušková, dobrovolnice

Paní Anna je klientkou domova pro seniory Sue Ryder již od roku 2000. Narodila se v Lachovci a už v brzkém mládí vstoupila do Československé Armády. Aktivně se účastnila těžkých bojů u Sokolova a Jasla, kde zněla hesla: "Za vlast, za svobodu...". Jak sama říká: „ Byla jsem nejčipernější ze všech děvčat a proto jsem dokázala nejrychleji přebíhat mezi úkryty.“

Paní Anna je hrdou nositelkou průkazu a odznaku Válečný veterán, v průběhu bojů byla i raněna. Válečné období pro ni znamenalo velké trauma, se kterým se vyrovnávala po celý svůj další život.

Když si paní Anna příležitostně oblékne uniformu, umí být i ve svém požehnaném věku velice šik...

Mrzí mě, že časová vytíženost mi neumožňuje zapojit se do dobrovolnictví, ale aspoň mě hřeje pocit, že přispívám pravidelně i nárazově na dobrou věc.

Do mého programu už neodmyslitelně patří zajít do některého z dobročinných obchůdků Sue Ryder, vidět se a “hodit řeč” s  milými dámami uvnitř, mrknout se na bazary knih, zúčastnit se pochodu Večerní špacír pro Sue Ryder či vánočního jarmarku s tou pravou atmosférou.

Přeji Domovu Sue Ryder do  další “dvacítky” jen to nejlepší, hodně energie a pěkných chvil s klienty, dobrovolníky i podporovateli.

 
Jitka Navarová (na fotografii vlevo),

pravidelná dárkyně, zákaznice obchodů, podporovatelka, členka Sdružení Sue Ryder (zakládající organizace)

„Dobré ráno, jak se máte? Budeme trochu cvičit, ano?“
„Nechci. Stejně jsem mrzák a nic mi už nepomůže.“
„No, asi potřebujeme nějaký cíl. Některé věci už nikdy nevrátíme, ale třeba máte nějaký sen, pro který stojí za to žít a též cvičit…“
„Chtěl bych se ještě jednou proletět a vidět zem z výšky. Létání je svoboda. Když jednou vzlétneš, tak na to nikdy nezapomeneš. Je to jako první pusa. Z té vzpomínky se ti vždycky zatočí hlava.“
„Tak si pojďte trochu zacvičit, já to létání zkusím vymyslet.“

Dny ubíhaly, denně jsme cvičili a já měla tenhle rozhovor pořád v hlavě. Jaké to je onemocnět, být závislý na pomoci druhých a hlavu mít plnou snů, které už se nikdy nesplní. Naše cvičení přineslo ovoce. Nebylo to jako zamlada. Ale dokázal se posadit a s dopomocí vstát a udělat pár kroků. To bylo důležité. Mohl vstát a dojít k autu, sednout do auta a nechat se odvézt na výlet. Byl to zajímavý moudrý muž, v úctyhodném věku, ale s neuvěřitelně mladistvou duší. A já zas mladá, trochu střelená, hodně zapálená pro věc a málo jsem přemýšlela nad tím, co by se mohlo stát.

A tak jsem na jednu jarní sobotu domluvila kamaráda s autem, naložili jsme mého starého přítele a vyrazili směr Karlovy Vary. Nejdřív na kolonádu popíjet lázeňský prameny. A pak na letiště. Koukáme na letadla a on vzpomíná, kde všude létal. Je to nádherné vyprávění.
Přišel za námi nějaký pracovník letiště. Kdo prý jsme a co tam děláme. Ve zkratce vyprávím jeden příběh, který začal ještě za války a pokračuje do dnešních dní. Pán z letiště je okouzlen. Na chvilku odchází a pak se vrací s dalšími lidmi z letiště, mezi nimi je i jeden pilot velkých dopravních letadel, jehož koníčkem je pilotovat malá letadla. V minutě je hotový plán. A v další minutě už je připraven ultralight. A za dalších pár minut už sedíme v letadle.

Letíme. Je to úžasné. Já tedy létání v malých letadlech až tolik nemiluju, ale ten výraz štěstí a blaženosti v jeho tváři si budu navždycky pamatovat. Bylo v tom úplně vše – úžas, dojetí, vášeň. Po přistání jen řekl: "Ať se stane cokoli, zemřu šťastný".

Už je to hodně let, co se tohle událo. Ale v mých vzpomínkách je ten den stále živý a barevný. Je pro mě navždy ztělesněním základní myšlenky Domova Sue Ryder – důstojné staří, ke kterému patří dopomoc s naplněním tajných snů.

Michaela Jankovská, fyzioterapeutka Sue Ryder v letech 2000 – 2009

„Vzpomínám na dobu, kdy jsem poprvé uviděla ruinu Michelského dvora a pomyslela si, že se Tom musel zbláznit, pokud má dojem, že se mu v naší zemi podaří sehnat potřebné peníze na jeho rekonstrukci a provoz,“ říká jedna z prvních spolupracovnic Toma.

Jen získat všechna razítka na stavební povolení trvalo přes 2 roky intenzivní práce. Během rekonstrukce docházely peníze, stavební firmy vyhrožovaly odchodem, proti proměně Michelského dvora se stavělo hodně úředníků. 

Přes to všechno lidé okolo Toma věřili, že ze zarostlé ruiny Michelského dvora vznikne domov s velkým D pro lidi, kteří mají větší část života za sebou a neobejdou se již bez pomoci druhých. Postupně získali velkou podporu svých rodin, dobrovolníků, anglické Sue Ryder a dalších podporovatelů v České republice.

V roce 1996 začala rekonstrukce Michelského dvora.

U zrodu našich dobročinných obchodů stály čtyři Angličanky, známé jako Nevěsty války. Do Československa přišly po skončení 2. světové války spolu se stovkami jiných, se svými manželi, kteří tam sloužili v československých ozbrojených silách. Mezi naše první dobrovolnice patřily Yvonne, Lucy, Norah a Ivy.

"Cítily jsme se jak se hledači zlata na Divokém západě. Takové to bylo nadšení. Byla to týmová práce, na níž můžeme být my „stařenky“ právem hrdé. Dosáhla jsem stavu, kdy jsme nemohla již myslet na nic jiného, než na to, jak získat další peníze pro Sue Ryder... Později se k nám přidalo i několik Češek, po té, co se nakazily naším nadšením.
Tehdy bylo v této zemi pro lidi mimořádně obtížné, aby si uvědomili, co znamená práce dobrovolníka. Totiž práci za žádnou materiální odměnu, ať již finanční nebo jinou. Proč pracovat a nebýt za to placen?" vyprávěla nám Ivy Kovandová.

Po otevření Domova Sue Ryder v roce 1998 se obchod z Ohradní ulice přesunul do Michelského dvora a postupně se začaly otevírat i další obchody - ve Štěpánské na Praze 1, v Koulově ulici na Praze 6 a další. Všechny vznikaly proto, aby pomohly z prodeje darovaných věcí získat peníze na další fungování Sue Ryder.

Objekt prošel náročnou rekonstrukcí, která probíhala ve dvou etapách. První etapa byla završena a objekt byl předán do užívání v prosinci 1998, kdy byla dokončena rekonstrukce přízemí Sue Ryder.

Na konci května 2000 proběhlo slavnostní otevření 1. patra domova pro seniory Sue Ryder, čímž se fakticky zakončila kompletní rekonstrukce Michelského dvora ve druhé etapě.

Službu osobní asistence poskytujeme od roku 2001, ne vždy ale v takovém rozsahu jako nyní. Služba byla spíše doplňkem služby domov pro seniory, kterou poskytujeme od roku 1998. K velkému rozvoji služby došlo v roce 2008, kdy začala pracovat podle nového zákona o sociálních službách a jejího vedení se ujal profesionál. 

Na počátku rozvoje bylo nutné zvýšit povědomí o této službě a jejich možnostech v pomoci seniorům v domácnostech. Osobní setkání s pracovníky služeb pro seniory, s lékaři, články v tisku a rozdávání letáčků nakonec přinesly ovoce. Počet klientů i hodin poskytnuté pomoci je dnes desetinásobný oproti roku 2008.

Hlavní úspěch ale vidíme ve zvýšeném povědomí veřejnosti o této službě. Služba osobní asistence dokáže přispět k tomu, že i imobilní senior, senior s některou formou demence nebo prostě „jen“ křehký starý člověk, může zůstat žít doma. Ve svém bytě, v prostředí, které zná, mezi sousedy, a se všemi svými věcmi, aniž by se snížila kvalita jeho života nebo osobní komfort.

Druhou červnovou neděli 2013 způsobily silné deště záplavy v Praze a ve Středních Čechách. Hostivařská přehrada na Praze 4 nebyla schopná zadržet přívalovou vodu. Říčka Botič, která protéká v bezprostřední blízkosti Sue Ryder, se začala velmi rychle zvedat. Rozvodněný potok během chvíle zaplavil zahradu, vnitřní atrium i přízemní oddělení domova pro seniory. Za pomoci hasičů, zaměstnanců a přivolaných přátel jsme museli rychle evakuovat všechny klienty. Dočasný pobyt jim zajistil například Domov pro seniory v Jílovské ulici a další organizace, které nám vyšly vstříc.

Krizovou situaci jsme komunikovali přes naše webové stránky a facebook. Během pár hodin se zvedla obrovská vlna nabídnuté pomoci v podobě dobrovolné práce a peněz individuálních dárců, podpůrných zpráv. Díky této podpoře se podařilo provoz obnovit rychle – ještě v červnu. 

Poté přišla i velká finanční pomoc od společnosti Philip Morris ČR a.s. a nám se zhruba pět měsíců po povodních podařilo odstranit škody v plném rozsahu - opravit výtahy, zdi, vyměnit poškozené podlahy a nakoupit nové vybavení pokojů. Nepříznivou situaci skvěle zvládli i naši zaměstnanci, hlavně ošetřující personál, jejichž každodenní péče na detašovaných pracovištích v bojových podmínkách vyžadovala značnou improvizaci, vytváření stále dobré nálady a pozitivního prostředí pro naše klienty.

Bez projevené solidarity dárců a přátel a soudržnosti našeho týmu bychom to nezvládli!

Práci s biografií využívá tzv. Psychobiografický model péče prof. Erwina Böhma, kterému v Sue Ryder říkáme Cesta životem. Projekt jsme zahájili v roce 2014. 

Poznávání životních příběhů našich obyvatel nám umožňuje přizpůsobovat péči na míru jejich individuálním zvyklostem i potřebám, podpořit je v rozhodování o svém životě. Díky znalosti biografie můžeme obyvatelům nabízet takové aktivity, které povzbudí jejich zájem, podpoří pocit osobní důležitosti a smysluplnosti života, tak i delší zachování jejich soběstačnosti.

Práce s životním příběhem nám rovněž umožňuje upravit prostředí do podoby, která přináší pocit bezpečí, zároveň napomáhá orientaci obyvatelům se změněnými způsoby chování. Proto například, když procházíte domovem pro seniory, narazíte na nábytek, obrazy a doplňky, v nichž naši klienti byli zvyklí léta žít a v nichž se cítí nejlépe.

V České republice jsme neměli od koho čerpat zkušenosti, protože otázka paliativní péče v pobytových sociálních službách je u nás v plenkách. V závěru roku 2014 jsme se spojili s Cestou domů – poskytovatelem mobilní specializované paliativní péče (přístupu zaměřeného na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci) – a začali zkoušet model sdílené péče o naše klienty. 

V červnu 2015 jsme se spojili s dalšími domovy pro seniory a domácím hospicem a společně získali finanční pomoc od Nadačního fondu Avast. Podpořený projekt nám umožnil porozumět, co znamená poskytování takového péče v prostředí domovů pro seniory. Umožnil nám zvýšit odborné znalosti, poznat zahraniční modely a přivézt si z cest inspiraci. Díky němu jsme začali zavádět paliativní přístup i u nás, naučili jsme se využívat služeb Cesty domů tam, kde je třeba, sdílet zkušenosti s dalšími domovy i odbornou komunitou. 

Díky tomu jsme u nás v domově mohli doposud doprovodit s dobrou kvalitou života na 30 našich obyvatel. V řadě případů byla přítomná rodina.

Stáří zasahuje do téměř všech oblastí života, prolíná se jím a ovlivňuje jej. Abychom se v něm neztratili, rozdělili jsme našeho průvodce do jednoduchých tematických okruhů. V jejich rámci jsme se pokusili zpracovat různá témata, která stáří a stárnutí přináší – od zřejmých po ty, které často na první pohled nevidíme.

A protože na světě nejsme sami, pokusili jsme se na stáří dívat dvěma pohledy: očima jednotlivce, který stárne, a jeho okolí – rodiny a přátel. Protože i stáří bude snazší, pokud se můžeme opřít o své blízké a pokud mu blízcí budou lépe rozumět.

Na portálu www.neztratitsevestari.cz najdete i poradnu, která je připravena odpovědět na všechny dotazy, které se tohoto tématu týkají. Velmi užitečný je také seznam užitečných telefonních čísel a odkazy na webové stránky, které doplňují zde obsažené informace.